VÝVOJ ČESKÉHO JAZYKA
2. OTÁZKA MLUVNICE
VÝVOJ ČESKÉHO JAZYKA A JEHO ÚTVARY
1. JAZYK
mateřský – v tomto jazyce jsme byly vychováni, učili se myslet a poznávat okolní svět; mluvila jím na nás naše matka, učila nás ho
národní – reprezentuje každého z nás jako příslušníka společenství, v němž žijeme, tedy českého národa
flexivní – čeština je jazyk flexivní, má tedy flexi = ohýbání pomocí koncovek (skloňování jmen, časování sloves, stupňování přídavných jmen a příslovcí)
2. ROZDĚLENÍ JAZ. SLOVANSKÝCH
Západní – polština, horní a dolní lužická srbština, kašubština, slovenština, čeština, vymřelá polabština
Jižní – slovinština, bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, staroslověnština
Východní – ruština, běloruština, ukrajinština
3. ROZDĚLENÍ JAZ. INDOEVROPSKÝCH
Jazyk:
- slovanský (západní, jižní, východní)
- germánský (Severní – norština, švédština, dánština, islandština, faerština; Západní – angličtina, němčina, švýcarská němčina, holandština, vlámština, jidiš, afrikánština, lucemburština, fríština aj.; Mrtvé – vandalština, gótština, burgundština, langobardština aj.)
- románský (Západní – portugalština, španělština, francouzština, katalánština, italština, rétorománština aj.; Mrtvé – latina, vulgární latina (vulgáta), dalmatština aj.)
- keltský (irština, velština, bretonština aj.)
- baltský (litevština, lotyština; Mrtvé – stará pruština)
- indoíránské (Indické – romština, bengálština, staroindický sanskrt, hindština aj.)
- řečtina (stará i nová)
- albánština
- arménština
4. VÝVOJ ČAS. JAZ.
- čeština se utvářela jako samostatný jazyk přibližně od 9. století
-˃ nostratická jaz. rodina (prajazyk) 9.000-7.000 let př.n.l. -˃ indoevropská j. r. 5.000-3.000 let př.n.l. -˃ praslovanština 2.000 př.n.l.-600 n.l. -˃jihoslovanská větev
staroslověnština (9. st.)
-˃ západoslovanská větev
pračeština (od 10. st.)
-˃ východoslovanská větev
- z praslovanštiny pocházejí nejstarší slova, označující rodinné příslušníky, zvířata, rostliny, přírodní stavy, kultovní jevy apod., např.: mama, sestra, voda, zemja (země), korva (kráva), vino, duša, golva (hlava).
- Základem staroslověnštiny byl bulharsko-makedonský dialekt, do něhož přeložili soluňští bbratři Konstantin (Cyril) a Metoděj stěžejní části bohoslužebých textů před svoji misí na Velkou Moravu (863 n. l.) -˃ HLAHOLICE (zjednodušením vznikla CYRILICE).
5. CHARAKTERISTIKA ČES.
- Čeština je západoslovanský jazyk, patří mezi jaz. indoevropské a mezi jazyky flexivní. Má pouze pět krátkých a pět dlouhých SAMOHLÁSEK (vokálů), 25 SOUHLÁSEK (konsonantů) a jednu DVOJHLÁSKU – ou (dvojhl. Au a eu jsou cizího původu a vyskytují se pouze v cizích slovech). Jako jediný slovanský jaz. má čeština hlásku ř. České hlásky podléhají SPODOBĚ ZNĚLOSTI (asimilaci), PŘÍZVUK má čeština stálý – na první slabice slova, základem české věty je SLOVESO. Píšeme LATINKOU a PRAVOPIS je FONOLOGICKÝ, respektují stavbu slova. Slovní zásoba českého jaz. je bohatá, Příruční slovník jaz. českého – největší výkladový slovník – přes 250.000 slov.
6. STRATIFIKACE
= rozvrstvení národního jazyka
7. ROZDĚLENÍ SPIS. A NESPIS. JAZYKA
JAZ. SPISOVNÝ - SPISOVNÁ ČEŠTINA
- HOVOROVÁ ČEŠTINA
JAZ. NESPISOVNÝ - TERITORIÁLNÍ (ÚZEMNÍ) DIFERENCIACE (ROZRŮZNĚNOST)
- SOCIÁLNÍ DIFERENCIACE
- OBECNÁ ČEŠTINy
8. JAZYK SPISOVNÝ – CHARAKTERISTIKA
JAZ. SPISOVNÝ
SPISOVNÁ ČEŠTINA – vznikla na základě nářečí, formovala se jako jaz. lit. památek již od 14. st.; jedná se o celonárodní, oficiální, prestižní a reprezentativní útvar národního jaz.. Mělo by se jí užívat ve školách a na úřadech, v liter. a médiích,... -˃ může obsahovat prvky hovorové, neutrální, knižní a archaické, ale velmi často se používá slov hovorových.
HOVOROVÁ ČEŠTINA – někdy se označuje jako mluvená podoba spisovného jaz., zbavená archaických a knižních prvků; jednodušší a volnější stavba vět, slovní zásoba obohacena slovy z obecné češtiny
9. JAZYK NESPISOVNÝ – CHARAKTERISTIKA
JAZ. NESPISOVNÝ
TERITORIÁLNÍ (ÚZEMNÍ) DIFERENCIACE – obecná čeština, nářečí
SOCIÁLNÍ DIFERENCIACE (ROZRŮZNĚNOST) – profesní mluva, slang, argot
OBECNÁ ČEŠTINA – patří k nesp. útvarům nár. jaz., používáme ji v každodenní komunikaci, proto ,,běžná“ eventuálně ,,městská“. Charakteristická expresivními výrazy (chrnět, žrát,...)
SLANG – je způsob vyjadřování spíše zájmových skupin, např. studentů, myslivců, sportovců. Vyznačuje se hrou se slovy, užíváním obrazných pojmenování
ARGOT – je označení výrazových prostředků vrstev sociálně izolovaných či vyřazených, jako jsou např. vězni, narkomani, prostitutky, zloději.
10. NÁŘEČÍ
- Česká nářečí (dialekty) jsou výsledkem územní difer. českého nár. jaz.. Nářečí jsou rozšířena pouze na omezeném území a jejich mluvčí je používají při každodenní komunikaci. Nejvýraznější nářečí jsou na Moravě a ve Slezku, jedná se o nářečí hanácké, lašské a moravsko-slovenské, v Čechách jsou nářečí středočeské, západočeské, východočeské a severovýchodní.
Např.: Dej mouku ze mlýna na vozík.
NÁŘEČÍ V ČECHÁCH: Dej mouku ze mlejna na vozejk.
NÁŘEČÍ HANÁCKÁ: Dé móku ze mléna na vozék.
NÁŘEČÍ LAŠSKÁ: Daj muku ze mlyna na vozik.
NÁŘEČÍ MORAVSKÉSLESKÁ: Daj múku ze mlýna na vozík.
11. JAZYKOVÁ KULTURA
- označuje se jím kultura jaz. a řeči obecně, ale i u každého z mluvčích individuálně. Kromě toho označuje termín jaz. kultura také vědomou péči o jaz. a jaz. výchovu. Cílem jaz. výchovy je osvojení si spisovného jaz.
12. ÚZUS, NORMA, KODIFIKACE
ÚZUS – pravidelné používání jaz. prostředků
NORMA – soubor pravidelně používaných jaz. prostředků
KODIFIKACE – odborné jazykovědné zaznamenání normy