ANTOINE-FRANCOIS PRÉVOST
ANTOINE-FRANCOIS PRÉVOST (1697-1763)
MANON LESCAUT
Abbe Antoine-Francois Prévost (1697-1763) byl ve své době znám a uznáván hlavně jako překladatel anglických románů.
Jeho nejznámějším vlastním dílem je několikasvazkový spis Dobrodružství urozeného člověka. Jeho patrně nejvýznamnější částí je Příběh rytíře de Grieux a Manon Lescaut.
Hlavními hrdiny této knihy je milostná dvojice. Tu tvoří rytíř de Grieux a Manon Lescaut. Když se s nimi setkáváme poprvé je de Grieux mladý adept semináře a Manon má vstoupit do kláštera, kam ji posílají rodiče. Jejich osudové setkání však naprosto mění jejich budoucnost i celý život.
Poté co spolu uprchnou do Paříže vedou celkem spokojený život dokud mají peníze. Později se navíc de Grieux dozvídá, že jej Manon podvádí a odjíždí zpět do semináře. Po čase se spolu opět setkají a de Grieux zjišťuje, že jeho láska k Manon časem vůbec nezeslábla. Spíše naopak. Opět spolu utečou do Paříže, aby se po mnoha peripetiích dostali do Ameriky, kam je Manon vyhoštěna a de Grieux ji dobrovolně následuje. Zde žijí nějaký čas ve svornosti, kterou násilně rozdělí až Manonina smrt.
POSTAVY
Patrně největším vývojem prochází postava rytíře de Grieux. Na počátku příběhu je vzorný student se skvělou budoucností. Díky vášnivé lásce k Manon se však postupně proměňuje jeho osobnost. Nároky jeho milé ho nutí dělat věci, které jsou v rozporu s jeho svědomím. Je to příklad zaslepeného mladíka, který se dobrovolně vrhá do největších pohrom. Který, přestože je obdařen různými vlastnostmi, které pomáhají ke skvělému postavení dává přednost "pokoutnému" stylu života. I když své neštěstí předvídá, odmítá se mu vyhnout. Snoubí se v něm protiklad ušlechtilých citů a nízkých činů, vybraných vlastností a slabostí. Pro svou lásku je ochoten obětovat prakticky vše. Svou rodinu, budoucnost i čest. Všechna jeho předsevzetí se rozbíjí o jeho činy. Většina neshod je vyvolána rozporem mezi jeho mravními nároky a citem lehkomyslné Manon.
I když se de Grieux, tak jako většina z nás, často ptá po příčinách nevyzpytatelnosti lidského srdce, nenachází žádnou odpověď. Přestože mu vztah s Manon přináší hlavně útrapy a soužení, nikdy o tomto vztahu nepochybuje.
Je paradoxní, že hlavní hrdina vlastně upadá z lásky. Většinou je láska vnímána jako povznášející prvek. To samozřejmě neplatí jen v životě románových hrdinů, ale i v životě jako takovém.
Vyhrocenost celého příběhu je také podpořena velmi nízkým věkem obou hrdinů. Manon je 16 let a de Grieux je jen o málo starší.
To odpovídá určité literární konvenci – vášnivou a bezhlavou lásku lze prožít pouze ve velmi mladém věku. Ve skutečném životě je to přesně naopak. Když je cit podpořen vlastní zkušeností a prožitky, dodává mu to větší hloubku, než je mladická nerozvážnost.
Tuto nezkušenost přímo ztělesňuje de Grieux, pro kterého je Manon první láska. Manon je oproti němu v těchto věcech více zběhlá a proto používá v celém příběhu více rozumu než její milý. Zatímco de Grieux se řídí pouze srdcem, pro Manon je rozumová složka stejně, ne-li více důležitá.
Manon se vymyká zákonům všeobecně přijímané logiky společnosti. Je tajuplná a chvílemi těžko pochopitelná. Ona a de Grieux jsou naprosto rozdílné povahy. Každý z nich si pojem věrná láska vykládá po svém. Pro de Grieux je nepřijatelné, že by svou milou jakkoliv zradil či podvedl. Ona je však jiná. Miluje svého rytíře upřímně i ve chvíli, kdy ho zrazuje. Je pravdivá i ve své lži. Upřímně se proto diví, když ji de Grieux obviňuje z nevěry. Ona ho však zrazuje, zachovávajíc mu věrnost srdcem. Navíc mu sama ponechává volnost a svobodu, kterou sama potřebuje. Nechápe, že tím
zraňuje jeho city.
Její další “chybou“ je, že vedle de Grieux miluje také peníze. Ne však pro ně samy. Ale pro zábavu a požitky, které poskytují. Pro Manon se navíc láska vylučuje s chudobou. Lásku bere jako „nadstandart“, který si chudák nemůže dovolit. Sama říká: „ Copak je možno vroucně milovat, když se nedostává chleba? “. Z jedné strany lze tímto argumentem opovrhovat. Ano, lidé se mohou milovat i v chudobě. Většinu vztahů však nedostatek peněz částečně poškozuje či úplně ničí.
Toto pragmatické uvažování jsme ochotni vyslechnout od starších lidí. Ale má či smí takto uvažovat mladá dívka? Vždyť kdo jiný by měl toužit po čistém citu bez ohledu na okolí, když ne nekompromisní mládí. Znovu však musíme zvážit možnosti obživy, které tenkrát mladá dívka měla. Neměla jinou možnost, než se výhodně vdát či si opatřit bohatého milence.
Manon je navíc nejosamělejší postavou celého románu. De Grieux ji miluje, ale nerozumí ji a ani se o to nesnaží. K porozumění máme přátele. Toho má však pouze de Grieux. Je jím Tiberg. Ten je přímo zhmotněním všech vlastností, které u přátel hledáme – nesobecká láska, obětavost a hlavně víra. Víra v nás samotné a naše přátelství. Tibergovi nejenže žádná z těchto vlastností neschází, on je může přímo rozdávat. Pro svého přítele překonává překážky, které by většinu z nás zastavila. Odpouští to, co by většina z nás nedokázala. To vše ve jménu přátelství. Jistě, zde je tento moment podtržen tím, že Tiberg je kněz.
U těchto lidí jaksi podvědomě předpokládáme, že jsou lepší než my. Že nemají tolik chyb a slabostí, že vždy jednají správně a vědí, co je dobré a co zlé. Často tomu tak není. To musíme vědět z vlastní zkušenosti. Přesto v nás určitá míra úcty a pokory k tomuto povolání zůstává
dodnes.
JAZYK A STYL
Hlavní hrdinové příběhu působí jako celá skladba románu – uvěřitelně s neuvěřitelnými prvky. Příběh není zatížen zbytečnými epizodami, takže si zachovává určitou rovnováhu. Na dynamice mu však ubírá stálé opakování motivů a zápletek. Nejedná se o klasický životopis, který by vyčerpával celý hrdinův osud od narození po smrt. Zachycuje pouze jeho nejzajímavější část. Kompaktnosti celého díla brání některé rušivé a těžko uvěřitelné momenty – útěk rytíře de Grieux z Sain-Lazare
apod.
Toto dílo bylo ve své době příběhem o mravnosti se zaměřením na její uplatnění v praxi. V tomto ohledu se v dnešní době nemůže uplatnit. Stále však zůstává příběh o lásce.
