DIESEL

Antonín Sova (1864 - 1928)

KVĚTY INTIMNÍCH NÁLAD

HISTORICKÝ KONTEXT:

            Skepsí přelomu století prošla stejně jako další evropské země i česká společnost. Vizí národní jednoty nahradila hesla. Pro autory 90. let však věechny pokusy o předstírání či kříšení ideálů ztratily smysl. Jednotnost literatury vzala zasvé. Došlo k její vnitřní diferenciaci na různé proudy.Básníci 90. let se kriticky dostancovali od předchozí poezie, opustili pravidelný verš lumírovců. Měli jim za zlé množství epigonů, povrchnost při překládání zahraničních děl a prázdnou exhibici básnických forem. Vrchlický byl sice kritizován, jeho překlady z francouzštiny však vzbudily zájem o dekadenci, impresionismus a symbolismus. Tuto inspiraci moderna přijala.

            DEKADENCE

- opovrhování společností, vymanění se z ní nikoli revoltou, ale ,,čistým uměním“

- zaměření na vlastní nitro, mystika, únik do nereálných světů, touha po odlišnosti

- hledání krásy v ošklivosti, pocit přesycenosti a únavy

- vypjatý individualismus, aristokratismus, životní a umělecká stylizace

- pasivita melancholie, neochota i neschopnost jednat

            IMPRESIONISMUS

- bezprostřednost, spontánnost-svět jako neustálý pohyb

- snaha zachytit jediný prchavý a neopakovatelný okamžik, intimní dojem chvíle

- užití jasných barev, vyloučení černé a ostrých kontur, častým motivem přírodní scenerie

- důraz na smyslové vjemy, individuální nálady, nikoli na rozumové poznání skutečnosti

- v literatuře rozvoj lyrických žánrů, neotřelých básnických obrazů, zvukových asociací, melodičnost

- v literární kritice se projevil impresionismus jako metoda posuzující dílo subjektivně, na základě dojmů

            SYMBOLISMUS

- nepřímí náznak srozumitelný na základě podobnosti, příbuznosti či vnitřní souvislosti - tajemnost života, nejniternější prožitek či stav duše lze vyvolat prostřednictvím znaků

- skutečnost má být sugerována, ne racionálně pojmenována - předpokládá se čtenářova aktivní spolupráce

- mnohoznačnost

- vnější svět je pouze látkou uměleckého podobenství

- sblížení poezie s hudbou, cesta ke vzniku volného verše

            SECESE

Umělecký směr, který vznikl kolem roku 1890. Jeho centry byly Mnichov, Berlín a Vídeň.

- Ornamentálnost, záliba v neobyčejných barvách a různých materiálech, návrat k přírodním tvarům – listy, květy, lidské a zvířecí tělo

- Záliba v krásných věcech

- Těžistě v užitém umění, např. v grafice, ilustraci – hlavní představitel malíř Alfons Mucha (1860 – 1939) – plakáty pro výstavu, divadlo, tvůrce 1. československé poštovní známky

- Secesní styl se čas od času vrací, v módě se návratu říká retro

Antonín Sova (26. února 1864 Pacov – 16. srpna 1928 Pacov) byl český básník a prozaik.

            Jeho otec byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 narodil Antonín Sova. Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce. Její smrt roku 1879 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech.

ŽIVOTOPIS

            Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov.

Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka A. Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a J. Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba (s největší pravděpodobností syfilis), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb. Zemřel 16. srpna 1928 v Pacově.

            Literární dílo A. Sovy se co do rozlehlosti, žánrové a slohové pestrosti může srovnat snad jen s díly J. Vrchlického nebo V. Nezvala. Sova debutoval nerudovskými REALISTICKÝMI SLOKAMI (1890), ale posléze se věnoval psaní subtilní lyriky náladové lyriky: vedle KVĚTŮ INTIMNÍCH NÁLAD je to sbírka Z MÉHO KRAJE (1892). Po sbírce revoltujících veršů SOUCIT I VZDOR (1894) následuje meditativní ZLOMENÁ DUŠE (1896). Vrcholem Sovovy symbolické poezie jsou sbírky VYBOUŘENÉ SMUTKY (1897), ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ (1900) a milostná LYRIKA LÁSKY A ŽIVOTA (1907). Sova byl rovněž výzarným prozaikem, autorem secesníprózy IVŮV ROMÁN (1901) a novoklasicistní novely PANKRÁC BUDECIUS, KANTOR (1916).

CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA

            Soubor intimní a přírodní lyriky je charakterizovaný výrazně subjektivním viděním skutečnosti. F. X. Šalda nazval Sovu básníkem „čistých, vychovaných, kultivovaných smyslů“. Realita je zde jakoby rozpuštěna do série chvilkových dojmů (impresí), které jsou zachyceny do nejjemnějších záchvěvů lidského nitra. Uvedená jemnost, vytříbenost a hloubka prožitku vyvyšuje Sovovu sbírku nad díla básníků, s nimiž byla dobovou kritikou srovnávána (zmiňován byl zvláště Vrchlického epigon A. Klášterský). V pocitovém spektru prostupujícím jednotlivými verši vévodí melancholie, smutek a stesk. Impresionistické ladění sbírky, soustředěnost na náladově proměnlivé vykreslování detailů, je podtrženo barevností jazykově ztvárněných obrazů. Lze proto oprávněně uvažovat o Sovových básních jako o literární obdobě výtvarných děl našich předních krajinářů (A. Chitussi).

POSTAVY

            Lyrický subjekt prožívá své vnitřní drama. Opouští město, aby opět splynul s přírodou svého mládí, zbavil se znechucení z nudy města a nalezl ztracnou harmonii. Po návratu do města se pocit harmonie proměňuje ve vzpomínku, jejíž barvitost kontrastuje s fádní městskou ralitou. Protiklad mezi městem a přírodou vyjadřuje protiklad mezi skepsí a nadějí, skutečností a snem.

DĚJ A KOMPOZICE

            Sbírka se skládá ze tří oddílů. První oddíl Z niv a pasek představuje řetěz vycizelovaných „krajinomaleb“. Začíná básní Z města: lyrický subjekt přijíždí z páchnoucího města na vyoužený venkov, který mu dává jistotu a volnost. Příroda představuje zdánlivě protismyslné spojení bohaté proměnlivosti, rytmyzované neustálým plynutím času, a nezvratné stálosti, dané koloběhem ročních období. V díle Městské siluety dochází ke změně prostředí. Básník se vrací zpět do města („Vzduch černavých tříd/vstříc dolét mi puchem a vřavou.“), cítí se odloučen uprostřed fádních barev a známých dějů. Balady duše, oddíl třetí, jsou průhledem do křehkého nitra lyrického subjektu, reflexí jeho milostných vznětů, ztlumených melancholickým sněním.

JAZYK A STYL

            Sova svůj jambiský verš řadí do přehledného strofického členění, básně mají občas formu sonetu. Přívlastky dokreslují jedinečnou atmosféru, kterou konkrétní texty zprostředkovávají, a celkově básnický výraz zjemňují. Např. v básni Novoroční sen se objevují „hluboké“ lesy, „zlatožluté“ mlhy, „starý“ stín, „ledný“ (tj. Ledový) hrob apod.

OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA

            Sovova intimní lyrika je pevně svázána s jeho životními zkušenostmi. Přírodní motivy, které tvoří strukturní dominantu KVĚTŮ INTIMNÍCH NÁLAD, jsou inspirovány básníkovým rodným krajem, jižními Čechami. Mladý Sova zde strávil dětství a léta dospívání. Básníkův otec Jan Sova svého syna záhy seznámil s přírodními krásami i s historií jihočeského regionu. Melancholie a tragický pocit, typické pro poezii A. Sovy, byly vyvolány raným prožitkem bolesti: matka zemřela, když mu bylo senzitivnímu chlapci teprvepatnáct let.

VLIV DÍLA

            A. Sova je spolu s O. Březinou právem pokládán za nejvýznamějšího představitele českého básnického symbolismu. Na rozdíl od druhéjo jmenovaného však dokázal vstřebat i velké množství jiných slohových podnětů (impresionismus, dekadenci, secesi, novoklasicismus), takže lit. kontext jeho díla je mnohem šiřší. Sovovo dílo mělo vliv na meziválečnou generaci, zapůsobilo např. na tvorbu F. Hrubína, z lásky k básníkovi se vyznal V. Závada. Zasvědcené studie mu věnovali F. X. Šalda nebo A. Novák.

ÚRYVEK:

            Červnové noci

Zas noci červnové s tichými blesky jdou.

Jsou jasné, zamlklé, s měsíčním polosvitem,

dech trávy požaté zas táhne zahradou

a větřík dřímavý se zlehka vlní žítem.

Spí všecko, všecko spí, je tichá, zamlklá ves,

jenchřástal nad vodami zalká přerývaně.

Víc voní bez a kmín a bouřněj šumí jez

v tom tuchu velikém, jež oblévá mi skráně.

Hle, měsíc veliký hoří nad splavem...

A kolem dokola co hvězd se zatřpitilo!

Snad kdyby štěstí šlo po dlouhých dobách sem,

by ani za noci v tmách lesů nezabloudilo.

Poznámka:

Své první básně A. Sova  publikoval v 1. pol. 80. let 19. stol. pod pseudonymem Ilja Georgov. Jako zběhlý student práv žil nuzným životem. Místo pražského magistrátního úředníka získal až na přímluvu J. Vrchlického. Sova na svou tehdejší bídu později vzpomínal slovy: „(...) žil jsem skutečně jakýsi tvrdý proletářský život, ,den ze dne' o málo jen radostech a částečném hladu (...)“. Pomoc mu poskytka právě rodina Vrchlického. Sestry J. Vrchlického, Jana a Ema se s mladým básníkem slížily a obdivovaly ho.